Mangart, pyramida na slovinsko-italské hranici (PK)
Slovinko pro mě dlouho bylo jen zemí, přes kterou jezdí Češi na dovolenou do Chorvatska, ale jakmile jsem se začala zajímat o výstup na Triglav zjistila jsem, že Slovinko má zapáleným horalům rozhodně co nabídnout. Naplánovala jsem si tak v Julských Alpách hned několik dní a několik různých výstupů, ale do srdce se mi hluboko vyryla majestátní hora ležící na pomezí italských a slovinských hranic - Veliki Mangart. Možná i proto, že to byla první hora, kterou jsme v Julských Alpách zdolali.
Mangart je třetí nejvyšší horou Slovinska a přístup k ní vede po nejvýše položené vysokohorské silnici ve Slovinsku, ke které se dostanete odbočkou kousek za obcí Strmec na Predelu. Musím říct, že už samotná jízda po této silnici byla obrovským zážitkem, jelikož poskytovala vážně nepopsatelné výhledy, kterých jsem se nemohla nabažit. Cesta byla v některých úsecích opravdu úzká, plná prudkých zatáček a trochu strašidelných srázů dolů, takže je to trochu adrenalin, když slyšíte, že se k Vám blíží několik motorkářů, se kterými se musíte vyhnout. Ale nakonec nás nekonečné serpentiny dovedly až na Mangartské sedlo do výšky 2065 m nad mořem. Využití této velmi úzké silničky, je sice zpoplatněno (5€), ale rozhodně to stojí za to a hlavně díky ní máme nastoupaný už 1 výškový kilometr. Bohužel kvůli nebezpečí, na které upozorňuje cedulka se zákazem vjezdu, nemůžeme dojet až na nejvyšší část silnice (samozřejmě mnoho jiných zákaz vjezdu nerespektuje - hlavně české a slovenské spz, ale nás pár kroků navíc asi nezabije :)). Musíme tak zaparkovat o kousek níž a pár set metrů je nutné ještě vystoupat po silnici po svých. Parkoviště je zatím téměř prázdné, možná i kvůli brzké ranní hodině, takže je fajn, že máme hory zatím tak nějak sami pro sebe.
Vydáváme se na vrchol a cestou potkáváme velké stádo bečících ovcí, které svými zvonečky uvázanými kolem krku prostě parádně dotváří kouzelnou atmosféru horských vrcholů. Na Mangart je možné se dostat hned několika cestami, některou ze dvou zajištěných nebo normální vycházkovou (via normale), která slouží i jako sestupová. Složitější ferrata via italia vede z italské strany. Druhá ferratová cesta označovaná jako via slovenia (někdy také jako Slovinska pot) je krapet jednodušší. A tu jsme si dnes také zvolili. Via slovenia je co do složitosti dle dostupných informací označena písmenem C, ale ze zkušeností bych ji zařadila spíš pod B a v podstatě je dle mého názoru možné jít tuto cestu i bez jištění. Složitější úseky jsou na této cestě hlavně suťoviska, kde to nepříjemně klouže, ale na některých se ještě drží nánosy sněhu, které činí cestu po suti příjemnější. Strašně nás baví, že na cestě v podstatě nikoho nepotkáváme a tak nějak nás to žene strašně rychle nahoru. I když je to 600 m výškových, nakonec jsme za hodinku a čtvrt nahoře. Sice to byl na některých úsecích v podstatě výběh, ale počasí bylo super, nikde ani živáčka, a tak jsme si prostě šli svým tempem (resp. já jsem tak úplně tempo neurčovala, ale trocha překonání se nikdy neuškodí :)).
Na vrcholku (2679 m nad mořem) u fotogenického kříže jsme si dali svačinku a užívali si tu nádhernou scenérii. Měli jsme úžasný výhled jak na slovinskou tak na italskou stranu. A tento okamžik si pamatuju, jako by to bylo dnes - v tu chvíli jsem si Julské Alpy naprosto zamilovala. Postupně se ale přes vrcholky hor začaly valit mraky. Jak to tak na horách chodí, než jsme stihli vypít lahvovou plzeň, kterou s sebou klasicky na výstup nosíme, neuvěřitelně rychle se doplížily až k nám. Během 15 minut jsme tak byli rádi, že místo okolních kopců vůbec vidíme sami sebe. Po odpočinku a občerstvení jsme se tak rozhodli vyrazit na cestu zpět. Zvolili jsme klasickou cestu, někdy označovanou jako via normale. Je pravda, že po cestě dolů už jsme potkávali větší množství lidí soukajících se směrem k vrcholu i přesto, že mraků neubývalo a výhled po cestě ani nahoře už asi nebyl nic moc.
Ještě před polednem sestoupíme k chatě Koča na Mangartském sedle a dáme si obědovou polévku. Jako dopolední program je tento výlet naprosto dokonalý. Po sestupu a sjezdu Mangardské cesty nám zbyde čas zastavit se pod horou v Itálii na Lago del Predil, zchladit si v ledovém jezeře utrmácené nohy a kouknout do pevnosti Forte del Lago Predil postavené v roce 1884 proto, aby bránila hranice rakousko-uherské monarchie před možnými italskými útoky.
Obecně hodnotím Mangart jako jeden z nejmalebnějších výstupů, které jsem absolvovala, a určitě je to jeden z důvodů, proč se do Julských Alp budu pořád ráda vracet.
Pavla Komendová