Rombon

Hora Rombon (2208 m n. m.) najdete na severovýchodě pohoří Kanin ve Slovinsku, nad obcí Bovec, která je dnes známým střediskem různých sportů. Rombon je významný vrchol. Jeho ovládnutí bylo klíčem pro udržení fronty v okolí Bovce a přístupů k sedlům Predil a Vršič.

Pro kontext: Itálie vstupovala do 1. světové války jako spojenec c. k. monarchie. V květnu 1915 však změnila svou politiku a na svého dosavadního spojence zaútočila. C. k. monarchie v té době bojovala již na dvou frontách – proti Rusku a Srbsku. Otevření třetí fronty, na které proti ní stála celá síla Itálie s podporou států Dohody, bylo značně obtížné. Monarchie reagovala opuštěním těžko bránitelných částí území na pomezí s Itálií. Hlavní obranné postavení vzniklo na místech vhodných k obraně – v horách podél říčky Soči. O správnosti této strategie se následně přesvědčili Italové, kteří obranu na Soči nedokázali – navzdory obrovské materiální i lidské převaze a navzdory deseti krvavým ofenzivám – prolomit. Architektem a velitelem obrany na Soči byl skvělý velitel generál Svetozar Boroević von Bojna. (Mimochodem, otázku, zda bránit celé území, nebo část vyklidit, řešilo i Československo, které se ve 30. letech rozhodlo bránit vše.)

Italská armáda tedy v létě 1915 postupně zabírala opuštěné území. Příkladem pozvolného obsazování je postup mezi obcemi Žaga a Bovec. Vzdálenost, kterou lze ujít za 2 hodiny, obsazovali Italové 10 dní. Pozvolna obsazovali i pohoří Kanin s nejvyšší horou Kanin (2587 m n. m.). Pohoří Kanin má – zjednodušeně – podobu hřebene, který se táhne z jihu na sever. Italští Alpini (jednotky cvičené k boji v horách) postupovali bez odporu od jihu.

23. srpna 1915 postoupili až k hoře Rombon (2208 m n. m.), která vytváří přirozenou hradbu uzavírající severní část hřebene Kaninu.

Obranu Rombonu však už c. k. monarchie pojímala vážně. Rombon byl obsazen 2. rotou polních myslivců z Terstu, které velel nadporučík Karel Kříž. A byl to právě nadporučík Kříž, který spatřil postupující Alpiny (alpinský prapor Ceva) a obránci spustili palbu. Tak začalo neúspěšné dobývání Rombonu, které s větší či menší intenzitou pokračovalo až do podzimu 1917.

C. k. armádě se vrchol Rombonu a tím i postavení v okolí Bovce podařilo uhájit. Po úvodních bitvách přešel boj do poziční války podobné té, kterou známe z Verdunu – jen ve vysokohorských podmínkách. Se vším, co k tomu patří.

Na hřebenech vznikala opevnění, zásobovací trasy, ubytovací zařízení pro vojáky v dřevěných barácích krytých skalami, palebné posty pro děla a zejména jeskyně vysekané ve skalách – kaverny. Ty jediné byly schopné poskytnout relativní bezpečí jak před přírodou, tak zejména před nepřítelem. Všichni a vše bylo vystaveno dělostřelecké palbě, před kterou bylo bezpečno právě jen v kavernách.

Obrana v horách byla také o logistice a zásobování. Zásobovací trasa na Rombon s převýšením 1 700 m vedla od pevnosti Kluže. Pro nás je to poměrně náročný 5–6 hodinový výstup. Pro vojáky obtěžkané zásobami to byla denní rutina za každého počasí a pod palbou.

Po úvodních bitvách na horní Soči se hlavní úsilí Italů soustředilo na jih. Jejich cílem bylo prorazit podél moře do Terstu. V cestě k Terstu jim mimo jiné úspěšně bránily i pluky z českých zemí – čáslavský, vysokomýtský, písecký, kroměřížský… Čeští vojáci bojovali neuvěřitelně statečně a obětavě. A také za to zaplatili – na Soči zemřelo okolo 30 tisíc vojáků z českých zemí.

Ale zpět na horní Soču. Zde české pluky přímo nebojovaly, nicméně čeští vojáci zde působili v rámci jiných jednotek.

Na Rombonu se odehrála jedna zajímavá bitva – bitva o kótu Čukla (1767 m n. m.).

Italům se již 23. srpna 1915 podařilo obsadit kótu Čukla, ze které měli perfektní přehled o bojišti v údolí Bovce. To se nelíbilo veliteli 44. zeměbranecké divize Josefu Němečkovi, jehož štáb sídlil v obci Soča. Po poradě s velitelem úseku Bovec plukovníkem Schuschniggem a velitelem úseku Rombon Leošem Kuchynkou rozhodl o dobytí kóty Čukla.

Vhodný čas nadešel v únoru 1916. V horách několik dní silně sněžilo, sněhu bylo tolik, že zapadaly i překážky a nepřítel v takovém počasí nečekal žádný útok. Toho využil velitel 2. roty 1. horského střeleckého pluku nadporučík Hans Mickl a dne 12. února 1916 kolem 3. hodiny ráno se svou jednotkou zaútočil.

Mimochodem, 1. horský střelecký pluk patřil k pěti plukům rakouské armády, které byly vybaveny a vycvičeny pro boj v horách. Poznali byste je mimo jiné podle tetřevích pírek na vojenské čepici.

Ale zpět na Čuklu. Reakce Italů na obsazení kóty a zajetí 85 Alpini byla rychlá. Čukla se ocitla pod palbou všech děl v dostřelu a obránci odráželi jeden útok za druhým. To se jim dařilo až do 12. dubna, kdy došlo k vystřídání jejich jednotky příslušníky 4. bosensko-hercegovského pěšího pluku. Z původních 200 mužů přežilo pouze 44. Zajímavostí je, že velitel jednoho z italských oddílů, které útočily na Čuklu, se jmenoval Benito Mussolini. Bosensko-hercegovskému pluku se podařilo kótu Čukla udržet až do 10. května 1916. Jen při jejím dobývání v květnu 1916 padlo 534 Italů a 250 obránců – Bosňáků.

Definitivní konec bitvy o Rombon znamenala až úspěšná c. k. ofenziva u Kobaridu provedená na přelomu října a listopadu 1917.

Ve vesnici Log pod Mangartom se nachází hřbitov c. k. vojáků padlých v bitvě o Rombon. Pohřbeno je tu kolem 1000 mužů, z toho 39 českých vojáků. Dominantou hřbitova je socha Ladislava Kofránka, jejíž jedinečnost spočívá mimo jiné v tom, že vznikla přímo za války.

Pokud by vás boje na Soči zajímaly, doporučuji skvělou knihu Josefa Vričana Po zapadlých stopách českých vojáků z roku 2008. Dá se koupit v muzeu v Kobaridu, u nás už není běžně dostupná.

Pokud by vás zajímalo opevnění v okolí Rombonu, doporučuji tyto stránky: https://zapisnik.fortif.net/111402-uzaverove-forty-v-jiznich-korutanech.

To vše mě inspirovalo k průzkumu bojiště Rombon. Jsou to zvláštní pocity: nádherná příroda, a přitom ve stínu smrti tisíců vojáků. Na co mysleli, když umírali? Na své blízké, na místa, kde žili… To jsou chvíle, kdy si opravdu vážím toho, co mám a mohu.