Zlatých horeček proběhlo několik – v Kalifornii, Jižní Africe i Austrálii. Ale kdo z nás o nich něco ví? Klondická byla co do množství vykutaného zlata nejmenší a trvala jen krátce – v podstatě dva roky. Ale přišla v pravý čas – do tzv. Belle Époque, doby objevů, vynálezů, víry v budoucnost, cestování a francouzských malířů. Na sever se vydali lidé, kteří nešli jen po zlatě, ale za dobrodružstvím.  Mezi nimi i Jack London, který svými knihami zejména u nás zlatou horečku zpopularizoval a dal severu onen tajemný, trampsko-dobrodružný nádech. Není náhodou, že mezi nejčastějšími hikery na Chilkoot Passu jsou – hned po místních – Němci a Češi. Což jsme ověřili - jeden srub jsme sdíleli s fajn kluky z Německa, kteří bydlí na německé straně kousek od Mariánských Lázní, a Michala s dětmi vzal na stopa z Dyei, kde trail začíná/končí, čistokrevný Vídeňák.

A co je zlatá horečka pro mě? Okamžik, kdy se dějiny smrskly do několika let. Procesy, které jinde probíhají desetiletí, zde proběhly během dvou roků. Zlatá horečka je o odhodlání a schopnosti poprat se s okolnostmi a nepřízní – symbol podnikavosti a vynalézavosti. Dnes se nám to může zdát úsměvné, například když někdo tehdy přes Chilkoot táhl klavír, brusky na zlatokopecké náčiní, či dokonce na koťátka na prodej. Ale právě to je pro mě ta krásná americká podnikavost ze zlatých let svobody. Dobře to vystihuje socha ve Whitehorse s nápisem: "Těm, kteří následují svůj sen." Ve městě Skagway, které bylo v prvním roce zlaté horečky zcela tragické a pod nadvládou mafiánka Mejdlíčka mají podobnou sochu – ale s opačným výkladem.  "Bylo to strašné." Ano, na jednu událost lze nahlížet různě, můžeme si vybrat. 

V červenci 1897 přivezl parník do San Franciska první boháče – zlatokopy doslova s pytli zlata. Krásný je příběh, kdy se na palubě lodi setkala umolousaná zlatokopka v mužských šatech, paní Berryová, zocelená třemi roky v divočině, s důstojnou Eli Gageovou, snachou amerického ministra financí a manželkou ředitele aljašské obchodní společnosti. Paní Berryová by si mohla celou aljašskou obchodní klidně několikrát koupit.

A právě příjezd parníku spustil zlatou horečku. Lidé nechávali všeho – zavírali obchody, utíkali ze zaměstnání, starosta poslal rezignační dopis – a vydali se na sever. Celkem se v letech 1897–1899 na sever vypravilo kolem 100 tisíc lidí z celého světa.

Hlavním cílem byl potok Klondike u Dawson City. Nejlepší cesta byla po řece Yukon na lodích. Harmonogram určoval samotný Yukon – přibližně od října do začátku května byl zamrzlý. Z nejbližšího "přístavu" k němu vedly dvě hlavní cesty – přes Chilkoot nebo White Pass k Benettovu jezeru.  Je důležité vědět, že Yukon nemá pramen, prostě vytéká z jezera jako velké řeka. Něco podobného můžeme vidět třeba u Savy Bohinjka z Bohinjského jezera ve Slovinsku. U Benettova jezera si poutníci přes zimu postavili lodě a čekali, až roztají ledy. V roce 1898 rozmrzl Yukon 20. května a na závod do Dawson City vyrazilo 7 tisíc lodí (lodí, ne lidí!). První loď dorazila 7. června. Zeměpisná zajímavost. Pokud by Yukon tekl od "pramene" přímo k moři, má to nějakých 70 km. Vybral si však pouť delší - cca 3100 km. 

Pro souhrn: cesta do Dawson City trvala v součtu skoro rok. Rok v divočině, spaní i v zimě ve stanu, práce s přenášením zásob, stavěním lodi. Obrovský stres z toho, kdo bude první v cíli.  Mimochodem – kdo z nás si to vůbec umí představit? Naše "úžasné" týdenní treky s hitech výbavou, o kterých píšeme, fotíme se a jsme z nich nadšení .. a unaveni. Ale co taková roční cesta? Pod stanem úplně mimo civilizaci. Nebýt v kontaktu přes mobil. Aljašká zima ve stanu? Jak bychom to zvládli?

Píše se, že  mnoho lidí, kteří dojeli do cíle - Dawson City, najednou ztratilo energii. To, co je hnalo a umožnilo jim překonávat všechny nástrahy, jako by zmizelo. Jako by veškerou sílu spotřebovali na cestě. Jako by samotná pouť byla tím, co vlastně chtěli zažít – a uvědomili si, že zlato nebylo tím hlavním. Začali obnovovat stará přátelství, která šílený závod zpřetrhal. V Dawsonu už je mnoho štěstí nečekalo, všechny smysluplné claimy byly dávno zabrané a zlatá horečka pomalu končila. Lidé se začali vracet domů.

Trochu mi to připomíná můj stav po maturitě. Obrovské úsilí k nějakému cíli, člověk jej dosáhne, ale zjistí, že se vlastně nic nestalo. A co vlastně dál?

V období 1898/1899 se na Klondiku vytěžilo cca 12–14 tun zlata (odhady se různí). Poté, co došlo k vyššímu zdanění, se vykazované množství denní těžby ze zcela záhadných důvodů snížilo.

Na Klondiku zbohatlo hodně lidí, ale málokdo si bohatství udržel. Robert Henderson, jeden z objevitelů zlata na Klondiku, roky v divočině důvěřivý a bezbranný proti nástrahám civilizace, přišel o své peníze na lodi cestou domů do Seattlu. Přišel o všechno. Po přistání si strhl odznak, který léta nosil, a dal jej jednomu novináři se slovy: "Vezměte si to, než mi to ukradnou."

Na odznaku bylo napsáno: "Čiň ostatním, co chceš, aby činili tobě."

Ve zlaté horečce mě zaujala i role žen. Strastiplnou cestu jich absolvovalo kolem 12 000. Často šly i celé rodiny včetně dětí – dalo by se říci lesní školka, která si na nic nehraje 🙂.

Ženy byly pro mnoho mužů také hlavní a významnou motivací. Příkladem je Joe Ladue, jeden z nejbohatších lidí v Dawson City. Vrátil se po 13 letech plahočení s pytlem zlata do Chicaga, aby se konečně mohl oženit se svou láskou Annou Mosovou, kterou mu její otec kvůli nemajetnosti odmítal vydat. Bohužel konec příběhu je smutný – Ladue rok po návratu ze severu zemřel na tuberkulózu.  Pobyt na severu zdraví příliš nepřidával.

A pak jsou tu historky ze salónů a kabaretů. Je fascinující, jak mnoho zlatokopů ochotně utrácelo vydřené zlato byť jen za pouhý tanec. Příběhů na toto téma je bezpočet. Třeba ten o Cad Wilsonové – prý nebyla nijak zvlášť hezká, neuměla tancovat, ale muži se do ní stále zamilovávali. Jeden z nich se do ní zahleděl tak horoucně, že pro ni koupil nejdražší šampaňské a naplnil jím vanu, aby se v něm mohla vykoupat. A přesto mu prý nedovolila ani to, aby jí umyl záda.

Skagway

.... jednoho podzimního dne seděl William Moore ve svém srubu u ranního kafíčka a sušenek s lady Evelyn. Byla to po noci,  na kterou se nezapomíná, jen měli pocit, že skončila dřív, než by si přáli. Povídali si nejen o polární záři, která té noci také tančila na obloze.

Když tu náhle si musel William protřít oči. Do opuštěného a zapomenutého skagwayského fjordu vjížděly lodě. Jedna, druhá… Vyšel k moři a než doběhl na břeh, začalo první vyloďování. Desítky, poté stovky a tisíce lidí. Bez ohledu na cokoli, zejména na majetková práva Williama, začalo vznikat město Skagway. Srub Williama Moora, muže, který zde žil jako první a vlastnil rozsáhlé pozemky, se ocitl na hlavní cestě a byl přes protesty majitele zbourán. Dav udeřil, ráj zmizel. Evelyn nastoupila na svůj parník a zmizela také.

Tak to je stručná historie založení města Skagway.

Nakonec se ale William Moore stal jedním z těch, kdo na zlaté horečce skutečně zbohatli. Svých práv se domohl soudně – bylo mu přiznáno 25 % z odhadované hodnoty všech pozemků ve Skagway. K tomu zde vybudoval molo dlouhé 1,5 km a vybíral poplatek za jeho užívání. Vzhledem k mělkosti zátoky a vysokým přílivům to byl výborný byznys.

Skagway je dnes  zvláštní město. Jsou to vlastně dvě města v jednom. Na jedné straně malé ospalé městečko s 900 obyvateli  obklopené horami a mořem. Na druhé straně idylku narušuje přístav a fakt, že jde o zastávku obřích turistických lodí. Asi 80 % obchodů ve městě jsou suvenýrové krámky a město působí klidně a příjemně jen do chvíle, než lodě zakotví. Pro představu – jedna taková loď přiveze až 5 000 turistů a kotvit  zde mohou i čtyři najednou. A když se do městečka  nahrnou turisté, je to peklo.

Navečer se však  turisté vrátí zpátky do lodí a město znovu ztichne. V tu chvíli se Skagway promění v nádherné a tiché místo. Na pláži jsem se seznámil s jednou milou a půvabnou sběračkou vyplavených mořských dřívek. Doma je vysuší a maluje na ně obrázky, které pak prodává turistům. Vyprávěla mi, že v létě je v přístavu alespoň jedna loď prakticky každý den a že se těší na "Day Without Ships" – den bez lodí, který nastane teprve začátkem října.

White Pass a železnice

K Yukonu se ze Skaqway či nedaleké Deyi dalo jít dvěma cestami – buď přes White Pass, nebo přes Chilkoot.

White Pass byl nižší o cca 300 metrů než Chilkoot a pohodlnější pro koně a přepravu nákladu. Připomínám, že každý musel vláčet zásoby na rok – kolem tuny na osobu. Jenže zdání klamalo. White Pass byl náročný horský terén: strže, skály, bažiny – přibližně 70 km utrpení.

Dle pamětníků to byla jedna z vůbec nejhorších cest – a to nejen svou obtížností, ale i lidským chováním. Z nějakého důvodu se právě zde z lidí stával dav a probouzelo se to nejhorší – ne agrese, ale spíš otupělost a bezohlednost. White Pass je také symbolem utrpení koní: zemřelo jich tu několik tisíc. Zvířata, často nezvyklá na horský terén, neskutečně trpěla a umírala. Cesta dostala název "Dead Horse Trail". Zlatokopové se z nich bičováním snažili dostat maximum – věděli, že u jezera už nebudou potřeba. Mrtvé koně dav často prostě zašlapal do země. Kanadská jízdní policie na hranicích prováděla kontroly a zmrzačená zvířata nevpouštěla do země – byla zastřelena.

Představte si ten tlak – v podstatě roční závod desetitisíců lidí za zlatem. Kdo dřív přijde, bere vše. Zkuste si prožít to myšlení, ten stres, že každé zpoždění může znamenat promarněnou životní šanci. Že váš parťák na cestě je současně konkurent a nepřítel. I letité vztahy a přátelství v těchto podmínkách hořely jako papír.

Paradoxem White Passu bylo, že v zimě se stal neprůchodný. Mnoho lidí proto uvízlo a muselo se vrátit do Skagway a čekat na jaro. Město se stalo podivnou pastí. Nechtěl bych tam bydlet. Kdo má rád anarchii, přišel by si v zimě 1898/1899 na své.

Cestou přes White Pass se v letech 1897–1898 vydalo cca 30 tisíc lidí, ve Skagway pobývalo ve špičce až 40 tisíc.

A jak to pokračovalo? Podnikavost - přes White Pass byla vybudována železnice ze Skagway do Whitehorse – v délce cca 177 km, naprosto divokým terénem. Začala se stavět už v roce 1898 a dokončena byla 29. července 1900 – za dva roky, dva měsíce a dva dny. Stavby železnic se tehdy obvykle zakončovaly zatlučením zlatého hřebu, v tomto případě v nádherném místě v Carcrossu osadě mezi jezery. Železnice byla drahá – stála 10 milionů dolarů, což byla ve své době jedna z největších staveb v USA. Financování bylo soukromé, investoři přišli z Velké Británie.

Železnice byla dokončena v době, kdy zlatá horečka pominula. Proč? Šlo o dlouhodobější strategické uvažování. Napojení na vodní cestu Yukon z moře nebylo budováno jen pro pár tisíc dobrodruhů. Jednalo se o stavbu strategickou – kdo ovládal železnici, ovládal obchod široko daleko, především obchod s nerostnými surovinami. Železnice sloužila a vydělávala až do 80. let 20. století, kdy ji nahradily vybudované silnice. Dnes je to atrakce pro turisty.

Byl jsem jedním z turistů. Potřebovali jsme se dostat do Skagway. Tak proč nejet vláčkem. Zážitek byl zpočátku trochu zklamáním. Těšil jsem se, že si sednu do restauračního vagónu, dám si kafíčko nebo pivo, budu koukat na hory a pobrukovat si:

"Helou, kam jedeš, tuláku?"

"Nevím."

"Na New York?"

"Nevím."

"Nebo na Nashville?"

"Nevím, mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj'

dúdá-dúdá-dúdá-dúdá …"

Bohužel restaurační vůz tady neměli. Dalo se však jet  na otevřených plošinkách mezi vagóny. To je fajn – vítr fučí kolem uší a vůně hor voní. Chvilku jsem si mohl připadat trochu jako hoboes. A zase ten Jack London a jeho kniha Cesta 🙂.

A tím končí povídání o White Passu. Dodám, že White není jako "bílý", ale jmenuje se podle jistého ministra. Vyprávění o cestě zlatokopů zde  nekončí. Protože kromě cesty přes White Pass zde byla ještě jedna trasa. Začínala nedaleko Skagway, tam, kde ústí říčka Taiya do moře. Legendární cesta přes Chilkoot… a o ní možná někdy příště.

Slovy klasika:

Gimli: "Když to nejde přes Caradhras, půjdeme přes Morii."

Gandalf: "A kurva."

Příběhy jsou převzaté ze skvělé knihy Zlatá horečka od Pierre Bertona. Tedy kromě toho o Evilyn, ten jen trochu.